Holocaust

Když se Adolf Hitler v roce 1933 stal říšským kancléřem, nastalo to, co polský Žid Raphael Lemkin nazval „Genocidou“. Choré mozky „Führera“ a jeho přívrženců se rozhodly zřídit řadu koncentračních a vyhlazovacích táborů; opravdové továrny na smrt byly rozšířeny po celém Německu a v řadě okupovaných zemích.
Prvními vězni, kteří do nich přicházeli, byli členové levicových, komunistických a socialistických stran, a význační intelektuálové. Brzy přibývali Svědci Jehovovi, homosexuálové, kněží a všichni ti, kteří byli zatčeni při operacích, nazývaných „preventivní boj proti zločinu“.
Po připojení Rakouska k Říši a po židovském pogromu, neblaze známém jako „Křišťálová noc“, se Židé stali etnickou skupinou, která byla objektem systematického vyhlazování a za dobu II. světové války jich bylo zavražděno šest milionů.
Když spojenecká vojska postupovala z východu a ze západu Evropy do Berlína, nacházely jejich jednotky po cestě tábory hrůzy. Generál Eisenhower přikázal vojenským kameramanům, ať „zdokumentují ta neuvěřitelná zvěrstva“, aby měl svět důkaz o extrémní nelidskosti, ke které dospěly choré mozky vedoucích představitelů Třetí říše.